Nečekané zpomalení – pohroma nebo příležitost?

O čem budu psát?

Můj další článek měl být původně úplně o něčem jiném. Je už vlastně napsaný, týká se jara, změn s ním spojených, jarního hubnutí,  přípravy do plavek atd… Leží v šuplíku v mém pracovním stole doma v Praze a já doufám, že se k němu někdy vrátím a vložím ho sem na svůj blog. V tuhle chvíli by stejně neměl smysl a obávám se, že v kontextu toho, co se kolem nás děje, by úplně zapadl.

Co se to děje s naším světem?

Svět se totiž za poslední týden obrátil naruby. Ano, je to přesně týden, co přišla první velká změna, spojená s šířením koronaviru – zavření škol. A pak už to šlo jak na běžícím páse: od omezení shromažďování, zavření divadel, kin, sportovišť, zrušení všech společenských, kulturních a dalších akcí, uzavření státních hranic, zavření restaurací a kaváren po osmé hodině a později celý den, uzavření všech obchodů kromě nezbytně nutných, uzavření venkovních sportovišť včetně vypnutí lyžařských vleků až po uvalení karantény na celé Česko. Smutná realita. Život se najednou výrazně zpomalil, téměř zastavil. Trošku mi to připomnělo pohádku O Šípkové Růžence, jak všichni obyvatelé zámku v jednu chvíli zůstali stát a usnuli přesně v tom pohybu, který dělali, když se Růženka píchla o trn. Usnuli na sto let. Já tedy doufám, že sto let náš spánek trvat nebude:)

Co s tím?

Chtěla bych s vámi sdílet, jak to vnímám já. Poslední týdny jsem byla hodně zahlcená prací. Zaměstnání, rodina, studium, praxe, klienti a koneckonců i tvorba těchto stránek. Byla jsem v jednom kole. O víkendech jsem pracovala dlouho do noci, další dny jsem se budila unavená, často mě bolela hlava, někdy jsem byla nervózní a podrážděná. Poslední neděli předtím, než to celé vypuklo, jsem byla na nějaké přednášce o zdravé výživě a cítila jsem, že už jsem vážně na hraně. Cestou domů jsem udělala dokonce chybu při řízení, naštěstí se nic nestalo. Svatosvatě jsem si slíbila, že další víkend si odpočinu a že celkově trochu zvolním. No a pak se daly do chodu události, které jsem popisovala výše. Jakoby mi ten odpočinek naordinoval někdo shora.

První dny byly hrozné

Nejistota, strach, zmatek, někdy až panika. Milión informací a často i dezinformací. Vykoupené obchody, nervózní a zmatení lidé. Rušení schůzek, přesouvání termínů, improvizovaná řešení, totální „překopání“ programu.  Měla jsem zrovna rozjednáno několik schůzek s klienty, domluvené dvě prezentace s měřením, dohodnutý termín focení pro tento web, rozběhlou reklamu… Dále spoustu plánů v osobním životě, od návštěvy kadeřnice až po večeři s kamarádkami. Najednou toto všechno v podstatě ze dne na den dostalo stopku. Zpočátku jsem z toho byla špatná. Měla jsem vztek, byla jsem naštvaná, že mě to totálně naruší práci a studium, že si nemůžu jít zaplavat, že mi to zkazí spoustu plánů, že mě to zastaví ve všem, co mám ráda.

Útěk z města 

Minulý týden ve čtvrtek jsem v obrovském zmatku a dost vyčerpaná a unavená nakoupila v  obchodě s poloprázdnými regály. V rychlosti zabalila věci (a v hlavě se mi honily zmatené myšlenky – mám zabalit na tři dny, na týden, na měsíc?) Vše jsme naložili do auta a utekli před tím vším na chalupu, která je doslova a do písmene „na samotě u lesa“. V malebném místě uprostřed přírody mezi Špindlerovým mlýnem a Vrchlabím. Protože už tenkrát viselo ve vzduchu, že dojde k těm nejtvrdším omezením (ke kterým skutečně nakonec došlo v neděli pozdě večer), nechtěli jsme riskovat, že uvízneme v Praze. Usoudili jsme společně s rodinou, že je lepší přečkat období nucené izolace a hlavně šířící se nákazy uprostřed přírody, než zavření v bytě ve městě, kde virus řádí nejvíc.

Přijetí

Prvních pár dnů jsem stále ještě byla unavená, rozmrzelá, naštvaná. S novou situací jsem se teprve vyrovnávala. Pak jsem ale začala přemýšlet nad tím, jestli to všechno, co se stalo, není nějaká lekce. Nejen pro mě, ale pro všechny, vlastně pro celý svět. Čas zamyslet se, jak hekticky, konzumně, zrychleně žijeme, jak nám kolikrát život protéká mezi prsty. Jak se věčně honíme, nestíháme termíny, jsme zavaleni prací. Jak málo času máme na své blízké. Jak zoufale málo času máme někdy i sami pro sebe, pro své koníčky.

A tak jsem se postupně uklidnila, srovnala jsem si myšlenky a řekla jsem si, že tento čas, kdy jsme každý někde uvízli jako v té pohádce u Šípkové Růžence, budu brát jako dar, jako šanci dělat to, na co mi v běžném životě nezbývá prostor. Vede mě to k zamyšlení nad skutečnými prioritami našich životů, zamyšlení nad tím, co má opravdu největší cenu. Řekla jsem si, že si co nejvíc užiju přírodu, která se teď opravdu probouzí a alespoň ta je stále v pořádku a odměňuje nás nádherným počasím. Přesto všechno, co se kolem nás děje, sluníčko začíná opravdu hřát a signály jara jsou nepřehlédnutelné. Budu si víc užívat svoji rodinu. V běžném režimu na to vůbec není čas. Dnes jsme byli s dětmi venku a já si uvědomila, že si vůbec nepamatuji, kdy jsem s nimi byla na obyčejné procházce v lese. Kluci řádili, lezli po kamenech, koulovali se zbytky sněhu, hráli na babu. Budu více spát, odpočívat, číst, taky topit obyčejným dřevem  v kamnech a prát prádlo v ruce v lavóru (protože tady nemáme automatickou pračku a oblečení jsem nakonec vzala opravdu jen na pár dní). Prostě opravdu zastavení v čase a návrat ke kořenům. Je to takové obrácení pozornosti dovnitř, do sebe, do své rodiny a k základním hodnotám. Určitě to má nějaký smysl a určitě to nepřišlo jen tak náhodou. Možná proto, aby lidstvo, hlavně naše západní civilizace, získalo víc pokory.

Poselství pro vás

Určitě nechci celou situaci zlehčovat a dělat, jako že se nic neděje. To vůbec ne, situace je víc než vážná a nikdo netuší, jak to dopadne. A zcela jasně také chápu, že kdo zůstal zavřený v paneláku na sídlišti, to tak jako já vůbec vnímat nemusí. Ale přesto všechno bych všem chtěla popřát, aby se z nečekané a nevítané situace snažili vytěžit to pozitivní. Aby zachovali klid a rozvahu a snažili se nepropadat skepsi. Určitě je důležité dodržovat všechna ta hygienická opatření, co nás mají ochránit. Co je ale za mě nejdůležitější je udržet si pozitivní myšlení. I když se to nezdá, vše se přežene a svět bude zase fajn. Jen si musíme zachovat víru a naději.