Návrat do civilizace

Tak a je to tady.

Příští týden se vracíme do Prahy. Padlo nekompromisní rozhodnutí. Náš jednoduchý a krásný život na chalupě končí. O tom, jak jsme se z Prahy před koronavirem přesouvali sem a o našich začátcích na chalupě pojednává jeden z mých článků. Přečíst si ho můžete tady.

Nicméně, teď nás čeká cesta opačná, návrat domů. Manžel zase začíná pracovat, děti trénovat, pomalu, ale jistě se všechno navrací k normálu. Když to dobře dopadne, tak od 25. května bude i jakási upravená verze opravdové školy. Už si skoro neumím představit, že děti ráno popadnou aktovky a vyrazí do školy. Nebo že půjdou normálně na trénink (byť tedy po skupinkách a za určitých podmínek) a nebudou cvičit před obrazovkou počítače, kde jim trenér on-line ukazuje, co mají dělat.

Jaké to bude doma?

Začínám se „morálně“ připravovat na náš návrat do Prahy. Mám velmi rozporuplné pocity. Stejně, jako jsem se pomalu adaptovala tady, teď se mi vůbec nechce domů. Mám takové neurčité, nepříjemné obavy. Bojím se, jak to budeme zvládat. Za těch skoro 7 týdnů, které jsme strávili tady na chalupě v Krkonoších, jsem si tady neuvěřitelně zvykla. Rovnám si v hlavě myšlenky, zkouším si představit, jak ten život v Praze bude vypadat a jak se se všemi těmi změnami vyrovnáme.

Jedno je jisté – bude to jiný život než před karanténou. Bude to život s koronavirem a velmi (alespoň zatím) provizorní.

Manžel bude celé dny v práci, já s dětmi. Takže pokud těm dvěma mladším, co jsou na prvním stupni, na konci května zpřístupní školu, i tak nás čeká ještě hodně dní domácího vyučování, na které budu sama. Do toho včlenit moji práci. Pokud škola nebude – máme domácí výuku do konce školního roku.

Další věc – kdykoliv půjdeme ven, tak s rouškou.

Což při teplejším počasí zrovna asi moc komfortní nebude. Za celou tu dobu, co je karanténa a povinné nošení roušky, jsem ji měla na obličeji asi dvakrát hodinu a půl při nákupu. A už jsem se těšila, až si ji sundám. Nějak si neumím představit, že kluci budou běhat při tréninku po hřišti s rouškou na puse. Ale roušku musí nosit i cyklisté, běžci, prostě úplně všichni.  Takže i když to asi moc příjemné není, budeme si na tom muset zvyknout. Plánuju, že si na teplé dny pořídím nějakou hedvábnou nebo z nějakého jiného lehkého materiálu 😊 Chápu, že je nutná, tak to prostě budeme muset respektovat.

Kluci jsou teď zvyklí, že kdykoliv vyběhnou z chalupy ven, jsou hned v lese, můžou řádit, nikde nikdo, naprostá volnost. No, tak to prostě bude jinak. Jak to zvládneme, to teprve uvidíme. Pomáhá mi, že se těším na domov jako takový. Na náš dům, naši zahradu, na věci, které tady nemáme. Postupně se potkám se svými kamarádkami a známými, které jsem neviděla velmi dlouhou dobu. To je fajn. Tím, že máme ještě pár dní, můžu se na to připravit a návrat pak lépe zvládnout. Koneckonců mám jasný program na prvních pár dní: prát,prát a zase prát tu horu špinavých věcí….

Rozhodnutí strávit karanténu na chalupě bylo jedno z nejlepších v našem životě.

Přemýšlím, co jsem díky karanténě získala.

Připadá mi to, že jsem získala 7 týdnů času navíc.

Týdnů, které mi přijdou jako nějaký bonus k mému životu. Ne tedy v tom smysl, že budu díky tomu žít o sedm týdnů déle (alespoň tedy nevím😊), ale je to sedm týdnů, které by za běžných okolností tímto způsobem nikdy neproběhly. Nejdříve možná v důchodu, ale to už budou děti velké. 7 týdnů svobodného, jednoduchého, klidného a vlastně moc krásného bytí s rodinou. Čas se zpomalil  získal úplně jiný rozměr. Naše denní náplň se smrskla na vaření, topení (vše včetně ohřátí teplé vody je na naší chalupě na dřevo), učení (no, to bych si ráda odpustila, ale co už), procházky a pobyt venku. Vlasy mi odrůstají, nehty a pleť volají po péči (ale moje kadeřnice, manikérka i kosmetička mají stejně zavřeno), malovátka ani nevím, kde mám.

A víte, co je na tom nejlepší? Je mi to úplně jedno, vůbec mi to nechybí. Ten jednoduchý život tady mi náramně prospívá. Hodně taky spím. Na to totiž normálně nemám čas. Často píšu, moje web i facebookové stránky tady hezky prospívají. Mám radost, že se tady moje práce hodně posunula kupředu. Už brzy vám představím můj nový eBook Jak zhubnout – kompletní průvodce hubnutím pro ženy. Je to takový manuál, který vás krok za krokem hubnutím provede. Myslím, že po omezení pohybu během karantény se leckomu bude hodit 😊

Těším se z krásného počasí, pozoruju probouzející se přírodu. Jak málo vlastně člověk k životu potřebuje. Kluci jsou věčně špinaví, potlučení od různých dobrodružství a neutuchajících šarvátek, bez omezení lítají po lese i po louce. Vidím na nich, že jsou šťastní. Postavili si přehradu na našem potůčku, bunkr v lese, měli jsme už několikrát táborák. Jeden večer bylo takové teplo, že jsem měla pocit úplně jako o letních prázdninách. Jedním slovem nádhera. Myslím, že jim tato zkušenost velmi prospěla, přece jenom jsou to městské děti.

Vím, situace, která teď v naší zemi a všude ve světě panuje, stále není dobrá a tato zkušenost je vykoupena vším tím smutným, co se stalo. Uvědomuji si to a je mi to líto. A to ještě není všemu konec, těžké časy zřejmě teprve přijdou, hlavně ekonomicky…Ne každý také měl tu možnost strávit karanténu nějak smysluplně. Spousta lidí zůstala uvězněna v městských bytech a vím i z vyprávění svých kamarádek, že to bylo a je velmi náročné. Jen se snažím na věc dívat z té pozitivní stránky a v tom špatném, co se nám všem stalo, si pro sebe najít to dobré.

Co mi dala karanténa?

Na vlastní kůži jsme všichni poznali, jak snadno se může život změnit. Nikdy bych neřekla, že se vše v zemi takto zpomalí, skoro zastaví. Jeden den se honíte až k zbláznění (musím do práce a pak nakoupit a pak pro děti a pak ještě cvičit, doma fůra práce, dodělat, co jsem v práci nestihla….znáte to). A pak – cvak, vyšší moc má jiné záměry a ze dne na den se promění úplně všechno. A to vůbec nemluvím o lidech, kteří zaplatili daň nejvyšší, nebo přišli o někoho z rodiny nebo známých.

Asi se budu opakovat, ale já celou tuto situaci beru jako velkou lekci.

Myslím, že už vždycky se budu na život dívat trochu jinak a když zas budu mít tendenci se honit, protože si přece musím toto koupit a tamto zařídit…zabrzdím. Teď už vím, že nemusím. Myslím, že i celá společnost se promění. Líbí se mi ta vlna solidarity, která se zvedla třeba při šití roušek. Takováto zkušenost, která v historii neměla obdoby, nemůže nezanechat stopy.

A já pevně věřím, že v konečném výsledku budou převládat ty pozitivní.