Jaké překážky musíte zdolat na cestě k vysněné postavě?

Dnes se pyšním postavou, jakou jsem mívala v mládí dávno před tím, než se mi narodily děti a kterou by mi mnoho mladých dívek mohlo závidět. Jsem štíhlá, vitální a plná energie. Užívám si obdivných pohledů okolí, chodit nakupovat oblečení je pro mě radost a ne noční můra a do zrcadla se dívám s radostí. Nalezla jsem cestu, jak si dlouhodobě udržet štíhlou a pevnou postavu i ve věku, který už se mládí hodně vzdaluje. Vždycky to tak ale nebylo. I já jsem musela projít ne vždy jednoduchou cestou, než jsem se dostala tam, kde jsem dnes. Znám všechna její temná zákoutí, úskalí, ale i zkratky, které vám pomůžou dostat se do cíle. Ráda bych se v tomto článku o toto všechno s vámi podělila.

A co vy? Zlobíte se na sebe, že se po dětech nepodobáte té kočce, co se na vás dívá ze starých fotek? Ještě není nic ztracené, ta kočka se ve vás může opět probudit, zažila jsem to na vlastní kůži. Pojďte společně se mnou projít tu moji cestu hubnutí a třeba v ní  naleznete odpovědi na vaše otázky, motivaci a rozhodnutí začít.

A jaké překážky musíte zdolat na cestě k vysněné postavě?

Pokud se rozhodnete výrazně změnit svůj životní styl a zhubnout, musíte zdolat celou řadu výzev, strachů a překážek. Musíte mít vyřešeno hodně otazníků. Není to vždy cesta jednoduchá a přímočará. Rozhodně netvrdím, že je to procházka růžovou zahradou. Je to velké vykročení z komfortní zóny. Výsledek ale rozhodně stojí za to. Pojďme se v tomto článku společně podívat na to, jak celá tato „transformace“ probíhá. Teorii budu prokládat svým vlastním příběhem tak, jak jsem kdysi „hubnoucím“ procesem procházela já.

Začátek

Na začátku musí přijít jasné, závazné a nezvratné rozhodnutí, že do toho s plným vědomím jdete a jedině tak je šance na trvalý úspěch. Motivace musí být silná, hluboká a musí jít z vás.

Celou dobu musíte mít v hlavě, proč to děláte, co vám to přinese a dělat to KVŮLI SOBĚ, ne kvůli někomu jinému.

Jedna žena z mojí skupiny mě onehdy poprosila, jestli bych mohla povyprávět svoje úplné začátky s hubnutím a novým způsobem stravování, jak jsem to zvládala psychicky, jestli jsem měla chutě, prostě jak jsem se s tím vyrovnávala.

Musela jsem opravdu zapátrat v paměti a vrátit se na úplný začátek, protože je to už skoro sedm let, co jsem se rozhodla zhubnout jednou a provždy. Fakt je ten, že tento způsob stravování a vůbec zdravý životní styl mám už automaticky zarytý pod kůži.  Vůbec nad ním nepřemýšlím a mám to nastavené asi tak, jako že si večer čistím zuby.

Ale zpět na začátek. Napsala jsem na toto téma jeden z mých prvních článků, tak si dovolím vám sem dát odkaz. Článek najdete zde:  O tom, jak jsem to měla s jídlem v dětství, dospívání, mládí, vlastně až do mých 42 let, vypráví můj příběh, který najdete zde:

Já ale půjdu ještě více do hloubky. Přeskakuji tedy to, co jste si mohly přečíst v článcích a zkouším se vžít do své mentality někam lehce po třetím porodu. Můj druhý syn se mi narodil krátce před mými 38 narozeninami a můj třetí pak lehce po 40. Na celé toto období vzpomínám jako na sice krásné, ale velmi náročné, kdy 100 % své pozornosti a energie jsem věnovala svým třem synům a domácnosti. Na nic jiného nezbýval čas. Všechny ženy, co mají děti, si asi vybavují, jak náročné období je, když jsou děti úplně maličké. Nutno ještě dodat, že jsem u všech těhotenství procházela hormonální léčbou, která samozřejmě také způsobovala nárůst váhy. Takže tato skutečnost spolu se třemi porody v pozdějším věku, jdoucími poměrně rychle za sebou a několikaletou péče o tři malé děti, kdy jsem se téměř nevyspala, veškerý čas věnovala dětem a sebe zanedbávala, to vše dohromady vytvořila přímo „ideální“ podmínky pro vznik nadváhy. K tomu samozřejmě ještě potřeba připočítat, že na nějaké zdravé stravování jsem kašlala a toho správného pohybu také moc nebylo. Prostě klasická mamina, zasekaná se třemi malými dětmi.

No a váha šla samozřejmě nahoru. Po každém porodu pár kil navíc, po třetím dítěti se mi už původní váhu nepodařilo dostat ani náhodou. Věděla jsem, že je to špatně, jen jsem jen neměla sílu to řešit.  Alarmující ale začalo být to, že zatímco první měsíce po porodu jsem pár kil zhubla a dejme tomu půl roku po porodu jsem měla nějakých 66 kg (tedy i tak o 9 víc, než před prvním porodem), později váha začala zase hrozivě stoupat nahoru.

Vzpomínám si, jak jsem to tenkrát vnímala. Samozřejmě, že jsem to věděla, věděla jsem, že je to špatně, ale snažila se to  potlačovat, zasouvat někam do pozadí, doslova jsem tu skutečnost vědomě ignorovala. Což ale neznamená, že mi to bylo jedno. Štvalo mě to, nelíbila jsem se sama sobě, zrcadla jsem obcházela obloukem. Byla jsem taky dost unavená, jak z nadváhy, tak také z té veškeré péče o děti. Ale neměla jsem energii, silu, vůli a ani čas s tím něco dělat, byla jsem v jednom kole. Když se na to dívám zpětně, možná to byly jen výmluvy. Ale spíše ne, byla jsem opravdu hodně vytížená a potřebovala jsem, aby ke konečnému rozhodnutí nastal čas. Ono se opravdu vyplatí počkat na období, kdy jsou lepší podmínky a tím i větší šance na úspěch. Ale kdesi v podvědomí tam byl pocit nespokojenosti s váhou a potažmo se sebou a to rozhodnutí tam  pomalu, ale jistě dozrávalo.

Váha plíživě rostla, vím, že nějakou dobu byla okolo 71 kg. A jak už jsem psala v příběhu i článku, po Vánocích 2013 jsem si stoupla na váhu a bylo tam ošklivých „polokulatých“ 75. BOD ZLOMU. Najednou bylo jasno, vymalováno. Ten impuls přišel jako blesk z čistého nebe. Bylo to jako pověstná poslední kapka. Víc jsem vědět nepotřebovala a dál čekat nebylo třeba. Rozblikala se červená kontrolka, spustil se alarm a já v ten moment věděla, že dál už to jít nenechám. Že nechci skončit jak unavená, tlustá a rezignovaná žena středního věku, co se nelíbí sobě, ani okolí. Že to musím utnout teď, nebo později už to nedokážu. Že to musím řešit okamžitě.

Vyhledala jsem na doporučení kamarádky výživového poradce, a hned zkraje ledna (jak už to tak bývá), najela na nový způsob stravování. Pamatuju si na velký pocit odhodlání těsně před tím, na těstoviny s omáčkou k večeři poslední večer před začátkem. Měla jsem takový zvláštní pocit, neurčité obavy, strach a zároveň velké odhodlání.

Nový způsob stravování byl přísně nízkosacharidový, ještě o dost přísnější, než učím své klienty. Úplně jsem také vysadila alkohol. Sama jsem se pro takovou stravu rozhodla, chtěla jsem rychlé výsledky. A také jsem je měla. První měsíc jsem zhubla osm kilo a okamžitě to bylo vidět, což bylo samo o sobě samozřejmě velmi motivující.

Jak změna probíhá

Takže prostě začnete. Máte už návod, jak na to, který jste získali ve výživové poradně, v nějaké knize o hubnutí, v kurzu hubnutí. Nastavíte změnu, začnete více plánovat, připravovat a ta správná jídla také jíst. Čekáte, co se stane, jak se budete cítit. Bojíte se, jestli nebudete mít hlad, chutě. Jestli nebudete trpět výkyvy nálad. Co tomu řekne okolí. Jestli vás budou ponoukat, ať se na to vykašlete. Bojíte se, jestli to zvládnete. Jestli to vydržíte dlouhodobě, jestli to vůbec vydržíte. Kladete si otázky, jestli si ještě někdy dáte své oblíbené jídlo, nebo jestli se ho musíte vzdát navždycky. Máte v hlavě ještě spousty jiných otázek. A opravdu můžou přijít krize. U někoho rychle, u někoho později. Je to normální a je potřeba s tím počítat.

První dny byly kupodivu celkem bez problémů. Čekala jsem, že budu mít okamžitě hlad, ale nedostavil se. Pamatuji se ale, že jsem se cítila tak zvláštně, pořád jsem byla tak trochu ve střehu a čekala, co přijde. Výrazně jsem také zvýšila pitný režim.  Takže jsem samozřejmě pořád běhala na záchod a bylo potřeba s tím počítat. S přípravou jsem se vyrovnala celkem dobře. Plánovala jsem si jídelníček tři dny dopředu, opravdu jsem si vždy udělala na papír „rozvrh“ – tři řádky, pět sloupců a do jednotlivých okýnek si jídla naplánovala. Podle tohoto rozvrhu jsem jídla také nakupovala a pak chystala. Asi po měsíci, možná po měsíci a půl už jsem to dělala bez psaní, zpaměti. Také si vzpomínám, že jsem ten první měsíc chodila brzo spát a záměrně jsem nechodila nikam do restaurací, aby mě to zbytečně nelákalo. Opravdu jsem to vzala velmi vážně, poctivě, jako takovou svoji „misi“. Byla jsem naprosto odhodlaná, že to dám. Ten první měsíc byl takový „adaptační“.

Nepamatuju už si úplně detailně celý průběh hubnutí, ale mám pocit, že první krize přišla tak po třech týdnech. Nebyl to vysloveně hlad, spíše chutě. Já jsem ale byla odhodlaná nepovolit a skutečně jsem ze svého stravování ani jednou nevybočila. Co si pamatuju přesně, že se mi úplně změnilo vnímání chutí. První měsíc jsem totiž k snídani měla pouze vejce, šunku a zeleninu a druhý měsíc jsem si dopřála ovesné vločky s bílým jogurtem a přišlo mi to sladké, ačkoliv to vůbec doslazované nebylo. Bylo to někdy těžké, ale já jsem prostě měla velmi silné odhodlání a věděla jsem, že zhubnout chci a že to dokážu.

Fáze adaptace

Máte za sebou prvních pár týdnů. Logicky se ptáte, co bude dál? Překonáte první krizi, kdy budete mít chuť se na to vykašlat. Zvyknete si na nový režim, pravidelně si plánujte a připravujete jídlo, nosíte si ho s sebou do práce. Začínáte se adaptovat, nový životní styl se vám začíná líbit. Také přichází zhubnutá kila, začíná to být vidět a dostaví se pochvalné komentáře okolí. Cítíte se dobře, máte hodně energie, lépe se vám hýbe, jste motivovaní a nadšení.

Zhruba po tom měsíci jsem se adaptovala a stabilizovala. To bych také řekla, že je takové kritické období, přes které je třeba se přenést. Jestliže změníte poměr živin ve stravě celkově snížíte množství přijaté energie, je logické, že tělo se začne bránit a vysílat různé signály. Pokud jíte dostatek zeleniny a bílkovin (bílkoviny mají velký sytící efekt) a hodně pijete, hlad byste cítit neměli, ale obvykle se dostaví chutě. Není na to nějaký univerzální recept, ale prevencí jsou sladké snídaně (kaše, ovoce, musli) a pomoci může i hořká čokoláda. Určitý podpůrný efekt v metabolismu cukrů a v omezení chuti na sladké mají přípravky s chromem. Takových přípravků je v lékárně volně k prodeji hodně, já používala bioaktivní chrom od Pharma Nord. Také mně hodně pomáhalo vracet se k motivaci, připomínat si cíl a hecovat se, sama sebe povzbuzovat. Nakopávat se. Říkala jsem si něco ve smyslu: „To dám, jsem dobrá, dokážu to. Přece to nevzdám teď a svoje dosavadní úsilí nezahodím!“ Dobře také fungují dílčí odměny, vždy po dosažení určitého cíle, např. po zhubnutí určitého množství kilogramů. No a samozřejmě obrovskou motivací bylo to, jak kila padala dolů, začala jsem lépe vypadat, všimlo si toho moje okolí, to bylo celkově velmi povzbuzující.

Je to ale celé především o vůli a nastavení mysli. Neříkám, že je to vždy snadné, budete zkrátka muset vydržet určité nepohodlí, překonat se, jít za svým cílem.

Někomu pomůže kontrolované mlsání, tzn. stanovit si třeba jeden den v týdnu, kdy si dáte, co máte rádi. Já to měla podobně jako s odnaučováním kouření. Taky jsem ho utnula najednou, protože postupně bych to nedokázala. S hubnutím jsem to měla stejně. První dva měsíce jsem pravidla držela striktně. Trošku rozvolňovat jsem začala od třetího měsíce, tedy od března. Vzpomínám si na kousek velikonočního beránka, což byl jeden z prvních zákusků, možná úplně první, který jsem si dopřála. Chutnal jako ten nejlepší moučník na světě. První měsíc jsem tedy zhubla osm kg, druhý měsíc jsem zhubla pět kilo, třetí tři a poslední čtvrtý měsíc dvě kila. Ten poslední měsíc byl dost krušný, bylo to prostě už dlouhé. Jídla mi přišla fádní, docházela mi inspirace, už jsem toho zkrátka začínala mít dost. Naštěstí už jsem byla u cíle.

Fáze stabilizace

Teď si určitě kladete tu nejdůležitější otázku: „Jak si mám tu novou váhu udržet? Co mám pro to udělat?“ Pravda je ta, že zhubnutím to nekončí, ale začíná. To nejtěžší teprve přichází. Udržet si optimální váhu je práce na celý život. Je dobré nový životní styl přijmout za svůj a nebrat ho jak omezení, ale jako normu. Protože je normální jíst kvalitní potraviny, vyváženou stravu s dostatkem živin v rozumném množství, a naopak není normální si k večeři dát vepřovou s knedlíkem a nahoru dortík. A je to reálné. Čím déle nový životní styl budete žít, tím je větší šance, že se vám stane běžnou součástí života. Vím to, sama jsem toho příkladem.

Obrovskou odměnou pro mě bylo to, že jsem to dokázala, že se vejdu do svého starého oblečení, koupila jsem si za odměnu samozřejmě nové. Byla jsem na sebe velmi pyšná. A pak také neustálá chvála okolí. Další měsíce byly udržovací. Přidávala jsem postupně sacharidové potraviny, hlavně tedy v dopoledních hodinách a různě s jídlem experimentovala, abych zjistila, jak tělo bude reagovat. Váhu jsem držela do následujících Vánoc, přes svátky jsem přibrala dvě kila, po Novém roce to zase srovnala. Větší výkyv jsem měla v dalším roce, kdy jsem zase přibrala asi 5 kg (měla jsem tehdy nějaké náročnější období s dětmi). Zároveň už jsem se ale rozhodla pro studium výživového poradenství a postupně jsem díky nově nabytým informacím začala zase s jídlem více experimentovat, zkoušet do té doby mě neznámé potraviny a váhu jsem srovnala. V dalších letech jsem měla asi ještě tři drobnější výkyvy – poslední z nich teď v létě, ale jedná se vždy pouze o dva – tři kilogramy, které pokaždé poměrně rychle srovnám. Je to o dlouhodobé disciplíně.

Mám to prostě zapsané v hlavě a navíc je to moje práce a jsem sama sobě „výkladní skříní“.  No řekněte, věřili byste výživové poradkyni, která má sama nadváhu? A zdravý životní styl ke mně neodmyslitelně patří, je to prostě můj způsob života. Také se mi například trvale změnily chutě. Vůbec netoužím po tučných a mastných jídlech nebo omáčkách. Odvykla jsem si a tato jídla mi přestala scházet.

Což ale neznamená, že vy na sebe musíte být tak přísní, jako já. Tu svoji cestu si každý najde a nemusí mít všichni ideální míry a vypadat jako modelky. Každý jsme jiný, každý je originál a také má každý jiné podmínky. Jde o to, jíst zdravě, udržovat váhu v rozumných mezích a snažit se o celkovou vyrovnanost a pohodu v životě. Tak, abyste byli vitální, šťastní a spokojení.

Závěrem

Nečekejte na pondělí, nový měsíc nebo leden. Nečekejte na to, až se vám bude špatně dýchat, neohnete se k botám při zavazování tkaniček a nevyjdete do schodů. Až budete mít vysoký tlak, cukr i cholesterol. Vykročte za lepší verzí vašeho „já“ teď hned. Vydejte se na cestu zdravějšího a kvalitnějšího života. I když to není vždy jednoduché, dá se to zvládnout a ten výsledek rozhodně stojí za to. Vím to, protože ho žiju již několik let. A neměnila bych.

Jak vám můžu pomoci?

• Pokud máte informace rádi pěkně pohromadě na jednom místě, tak to pravé pro vás bude eBook:

Můj eBook „Jak zhubnout – kompletní průvodce hubnutím pro ženy“ je naprosto souhrnným průvodem v procesu hubnutí od A až do Z, je v něm vše, co o hubnutí vím. Navíc je podpořen pěti hodnotnými bonusy, do kterých jsem vložila hlavně svoji podporu.

Co vše obsahuje, můžete podrobně prozkoumat tady:

• Jestliže máte ráda energii skupiny a sdílení, vzájemnou motivaci a podporu, tak pro vás bude tím správným řešením on-line kurz hubnutí „Konečně zhubnu“

Pod pokličku toho, co kurz nabízí, můžete nahlédnout zde:

• Nejvíce intenzivní a šitá na míru je pak osobní spolupráce:

Pokud byste se mnou chtěli spolupracovat individuálně, tak právě pro vás jsou určeny programy poradenství či koučinku, které se bez problémů dají realizovat i on-line, pokud nejste z Prahy. Najdete je tady: 

Těším se na vás, ať už se potkáme kdekoliv.

Eva